English
Sochy v ulicích 2024
Sochy v ulicích
Festival současného umění ve veřejném prostoru města Klatovy
12. 5. – 31. 10. 2024
Vystavující umělkyně a umělci:
Pavel Hošek, Monika Immrová, Zuzana Kačerová, Kryštof Kaplan, Jiří Kobr, Jakub Lipavský, Luděk Míšek, Petra Pešková, Lucie Píštělková, Lucie Procházková, Jindřich Zeithamml
Kurátoři: Zuzana Kantová, Petr Krátký
Grafický design výstavy/ propagace: Matěj Moravec
Vernisáž: v sobotu 11. 5. 2024, 15:00 v Hostašových sadech v Klatovech, komentovaná prohlídka výstavy za osobní účasti autorů a kurátorů výstavy, 16:30 občerstvení v bistru Vlaštovka, Vančurova 53, 339 01 Klatovy a od 17:00 koncert klatovského crossover-indie uskupení MRKLM, tamtéž.
Galerie Klatovy / Klenová ve spolupráci s městem Klatovy a za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky připravila pro rok 2024 výstavu s názvem Sochy v ulicích. Jedná se o třetí pokračování festivalu současného umění ve veřejném prostoru města.
Za tímto účelem bylo vybráno jedenáct míst v historickém centru nebo jeho blízkém okolí, kde jsou během půlročního trvání přehlídky jednotlivé práce instalovány. Již tradičně tím tak obohacují scenérii Klatov.
Letošní ročník výstavy opět rozvíjí dlouhodobý záměr organizátorů. Přinášet každoročně nový pohled na téma umělecké práce v městské krajině a ve spolupráci s významnými sochařskými osobnostmi a jejich žáky tak představit osobitý pohled na problematiku plastiky ve veřejném prostoru.
Tento rok navazuje přehlídka prací absolventů sochařského ateliéru Akademie výtvarných umění v Praze Socha 2, vedeného v letech 1995-2016 sochařem prof. Jindřichem Zeithammlem. Ateliér byl zaměřen na abstraktní sochu, v duchu pojetí sochařství v původním slova smyslu, tedy jako vyjádření se prostřednictvím hmoty, forem a jejich vzájemné spolupráce. K důležitým charakteristikám této sochařské školy patří chápání sochy jako možnosti autorského projevu, který skýtá práce s materiálem, vědomí si proporčních zákonitostí a kánonu. Tradiční sochařský přístup je zde pojímán jako stále platná platforma, o niž je možné se při experimentálním hledání kdykoli opřít.
Jedná se o reprezentativní výběr autorů s ohledem na ukázku širokého spektra záběru této jedinečné sochařské školy.
Cílem projektu je připravit všem obyvatelům a návštěvníkům města nevšední zážitek ze setkání s uměleckými díly v městské kulturní krajině a vnést tímto způsobem nové a nevšední podněty k zamyšlení se nad místem, ve kterém žijeme. Kontinuální práce s veřejným prostorem města v rámci každoročního festivalu zároveň dává podněty ke kritickému nahlížení na vztahy uvnitř urbánního prostoru a zviditelnění například některých témat, která se mohou zdát skrze klasické metody řešení jako problémově uchopitelná (vyloučené lokality, občanská vybavenost, městský mobiliář, sociální provázanost, environmentální tématika atp.).
Díla jsou autory zapůjčena dočasně a bezplatně. Díky vícezdrojovému financování je projekt dlouhodobě udržitelný. Výstava je zdarma přístupná všem po celou dobu jejího konání.
Stejně jako v loňském roce mohou i letos diváci hlasovat na facebookovém profilu výstavy v anketě o nejlepší realizaci. Jeden vylosovaný hlasující stejně jako autor vítězného díla získají volnou vstupenku do Galerie Klatovy / Klenová na rok 2025.
Pavel Hošek (*1976, Zlín) je český sochař. V letech 1991 – 1995 studoval sochařství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a pokračoval v letech 1995 – 2001 na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Socha 2, u prof. Jindřicha Zeithammla, kde mu byla během studií dvakrát udělena ateliérová cena za ročníkové realizace a to v roce 1997 a 2000. V roce 1999 pobýval na stáži na Staatliche Akademie der Bildenden Künste v Karlsruhe a v roce 2003 působil jako rezidenční umělec v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově. Ve svém díle tematizuje proces a možnosti odhmotňování prostoru či prostorového, strukturálně jasně definovaného jádra. Geometrické prvky a jejich skladebnost slouží autorovi k pojmenování prostorové zkušenosti, která se postupně komplikuje. Elementy ztrácejí kontinuitu, stávají se kresebnými obrysy, častokrát neúplnými. Jsou to sondy do třetího rozměru, objekty naznačující napětí mezi řádem a nahodilostí, které je někde drženo v čistě abstraktní rovině, jinde vztaženo ke konkrétnímu účelu. Ten autor často glosuje jemně zastřenou ironií, propůjčující objektům nové významové konotace. Vystavuje od roku 1997. Žije a pracuje ve Vysokém Mýtě.
Autor přímo reaguje na místo podchodu pod Plzeňskou ulicí, které ho oslovilo svoji specifickou atmosférou. Sestup pod povrch a do světelného vyústění tunelu je sám o sobě působivý. Dílo využívá kvalit magického prostoru a vystupuje na zdi mezi schodišti až nad úroveň venkovního terénu. Díky citlivě zvolenému subtilnímu tvarosloví se zcela přirozeně prolíná s okolním prostředím. Vytváří na jeho základě koherentní množinu prvků, které ve společném vztahu získávají novou kvalitu spojující se ve fyzické i mentální přítomnosti člověka.
Monika Immrová (*1970, Louny) je česká sochařka a grafička. Studovala v letech 1992 – 1995 na Výtvarné škole Václava Hollara v Praze a pokračovala v letech 1995 – 2001 na Akademii výtvarných umění v Praze, kde také v roce 2018 získala doktorský titul. V roce 1997 absolvovala studijní stáž na Staatliche Akademie der Bildenden Künste ve Stuttgartu, v letech 1999 – 2000 na Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech a v roce 2011 se zúčastnila rezidenčního tvůrčího pobytu v německém Raketenstation Insel Hombroich. Její sochařské a grafické dílo vypovídá o vitalitě světa, životě a lidském rozměru v něm. Odvíjí se v jednoduchých až minimalisticky úsporných tvarech a geometrických liniích, podpořených redukovanou barevností, jako nositelkou materiálově symbolických významů. Zjevné jsou inspirace starými kulturami – egyptským, antickým a středověkým uměním. Od roku 1996 se účastní sochařských sympózií a vystavuje samostatně i v rámci skupinových prezentací. Žije a pracuje v Radouši u Berouna.
Základem sochařského i grafického díla autorky je redukce formálního jazyka a práce s elementárními tvary, objemy a samozřejmě také se světlem. Na grafických listech se výrazově pohybuje na široké škále od lapidárních čárových kompozic až po prostorově iluzivní, sošně objemová zátiší. Její grafickou tvorbu nelze od té sochařské zásadně oddělovat, spolu s reliéfem, totiž tvoří stále jeden myšlenkový i formální celek. Proměnlivé tvary a objemy řeší také z pozice v prostoru se pohybujícího diváka, který si je tak může vychutnat i prostřednictvím díla prezentovaného na letošní přehlídce. Reliéf je umístěn na fasádě barokního domu čp. 58 na rohu ulic Balbínova a Vančurova, který v nadcházejících letech čeká rekonstrukce do podoby kulturního centra Josefinum, jehož součástí je i zamýšlené muzeum současného umění ze sbírek Galerie Klatovy / Klenová. Dílo je tedy jakýmsi prvním signálem o budoucnosti této významné klatovské jezuitské památky.
Zuzana Kačerová (*1982, Praha) je česká sochařka a restaurátorka. V letech 1998 – 2002 studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích a pokračovala v letech 2003 – 2009 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Socha 2 pod vedením prof. Jindřicha Zeithammla. Během studií absolvovala v roce 2005 stáž v ateliéru Figurálního sochařství a medaile Akademie výtvarných umění v Praze u prof. Jana Hendrycha, dále v roce 2007 na The Cooper Union v americkém New Yorku a v roce 2008 na Satakunta University v Kankaanpää, ve Finsku. Ve své volné tvorbě využívá především znalosti práce s kamenem. Tvorba začíná vznikat často již v lomu při výběru vhodného bloku, který se během autorského procesu přetváří ze surového kusu materiálu v sofistikované sochařské dílo respektující zejména jeho přírodní tvar. Prostřednictvím pečlivého zpracování povrchu, zesiluje působení přírodní barvy, kresby a struktury kamene, který je pak v iluzi měkkých křivek nebo geometrických linií nositelem mnoha významů. Od roku 2000 se autorka účastní sochařských sympózií, vystavuje samostatně i v rámci skupinových prezentací v České republice, Německu, Španělsku, Itálii, Finsku nebo ve Spojených státech amerických. Žije a pracuje v Praze a v Hostivici.
Idea, na klatovské přehlídce představené skulptury, navazuje na předchozí práce a rozvíjí autorčin dlouhodobý záměr o artikulaci formálního geometrického jazyka v definici nezobrazivé plastiky jako autonomní současné umělecké výpovědi. Dílo je instalováno na nádvoří Refektáře jezuitské koleje, ve kterém může tato myšlenka, díky jeho klidné lokalitě, rezonovat stejně tak dobře, jako během mnoha kulturních akcí, které se zde pravidelně v letních měsících pořádají.
3. Věc, 2024, žula
Kryštof Kaplan (*1987, Praha) je český sochař a hudebník. V letech 2002 – 2006 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích a pokračoval v letech 2008 – 2013 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Socha 2 pod vedením prof. Jindřicha Zeithammla, kde následně v letech 2015 – 2017 působil jako asistent. Autorovu sochařskou práci charakterizuje obecně velkorysá forma, plasticita realizovaná základními fyzikálními zákonitostmi, obvykle kombinovaná s mechanickou konstrukcí. Často pracuje s výrazem exprese – v psychologicky účinných sestavách používá metaforu transformace naakumulované tenze, moment stupňovaného nebezpečí. Jeho instalace obsahují jistou scénickou dramatičnost. Některými z objektů poukazuje na parazitní prvky městského prostoru a v jeho nejnovějších pracích se objevuje tendence k organické figurální formě. Kryštof Kaplan je zároveň frontmanem kapel Kaplan Bros. a Vložte kočku, se kterou v roce 2013 získal cenu Vinyla za Album roku, v roce 2014 cenu Anděl v kategorii Elektronická hudba a v roce 2019 nominaci na Českého lva v kategorii Hudba za soundtrack k filmu Domestik režiséra Adama Sedláka. Vystavuje od roku 2009. Žije a pracuje v Dobříkovicích u Čechtic.
Náměstí Přemysla Otakara II. dominuje monumentální zoomorfní objekt vytvořený ze staré mlátičky na obilí. Autorský zásah do historického zemědělského stroje v podobě organického tvaru těla, připomíná živý organismus přetékající a expandující ven ze své schránky. Tak jako Krab poustevník, když přeroste obsazenou ulitu poté, co vyplní celý její vnitřní prostor nebo kukla, ve které dochází k přeměně larvy v motýla. Metamorfóza zde funguje doslova jako metafora klidového stádia dynamického procesu tvorby, která se navzdory zdánlivě neměnné a trvalé formy, jedné své konkrétní fáze výstupu, stále vyvíjí.
Jiří Kobr (*1974, Dvůr Králové nad Labem) je český sochař, který v letech 1988 - 1997 vystudoval řezbářství na Střední uměleckoprůmyslové škole a Vyšší odborné škole v Praze a v letech 1997 – 2003 pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech Restaurování sochařských děl u prof. Petra Sieglaa posléze absolvoval v ateliéru Socha 2 pod vedením prof. Jindřicha Zeithammla. Za svoji diplomovou práci „Kříž“ obdržel cenu rektora školy. Ve své volné tvorbě vychází především z řezbářské praxe a ze zkušeností řemeslníka při restaurování chrámového mobiliáře. Nejniternější inspirační zdroje čerpá ze starého umění, žité každodennosti a křesťanské tradice, která ho provokuje k hledání jiných vyjádření. Práci s materiálem vnímá jako jedinečnou možnost poznání, důležitou k pochopení světa s jeho reálným prostorem a skutečným rozměrem. Souběžně se věnuje také grafice, zejména barevnému dřevořezu. V letech 2002 – 2005 vyučoval řezbářství a modelování na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. V současnosti žije a tvoří v Hostimi u Berouna.
Vystavené dílo je figurální kompozice s prvky architektury komponovaná do volného prostoru. Socha je inspirovaná zejména gotickým tvaroslovím, čemuž odpovídá i její umístění v blízkosti arciděkanského kostela Panny Marie, se kterým se váže ve formálním i významovém dialogu. V ideové rovině se jedná o znázornění katarzního zadostiučinění, zdůrazněného uplatněnou vertikalitou a podpořeného možným pohybem diváka kolem její osy. S lehkou nadsázkou tématizuje existenciální myšlenku a pravý cit jako přímý vztah symbolů znázorněných racionální tělesností postav a hlubokého duchovního aktu korunovace.
5. Korunování, 2024, dřevo
Petra Pešková (*1988, Uherské Hradiště)je česká sochařka. Studovala v letech 2004 – 2008 kamenosochařství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a pokračovala v letech 2009 – 2015 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Socha 2 u prof. Jindřicha Zeithammla, kde v letech 2011 a 2015 získala za svou práci ateliérovou cenu. V letech 2008 – 2009 absolvovala studijní stáž na Akademie der Bildenden Künste v Mnichově. Autorka ve své sochařské tvorbě vypráví příběhy, děje a situace, které často popisuje prostřednictvím geometrických kompozic, které ale nikdy nejsou pouhou formální abstrakcí. Témata jako krajina, voda, země nebo světlo, kterých se autorka dotýká, se propojují s lidstvím a potřebou připomenout přirozenost, která se v dnešním racionálním světě vytrácí. Od roku 2004 se účastní sochařských sympózií a vystavuje samostatně i v rámci skupinových prezentací. V roce 2014 realizovala na pražském vrchu Vítkov sochu Trychtýře a v roce 2016 v německém městě Selb sochu My 2. Žije a pracuje v Milešově u Velemína.
V rámci klatovské přehlídky se autorka prezentuje dvěma reliéfy s geometrickým tvaroslovím, které zpodobňují Slunce a Měsíc, dvě nejvýraznější kosmická tělesa na naší obloze. Jsou umístěny, každý z jedné strany, nad průchodem historickým opevněním města mezi Jiráskovou ulicí a Hostašovými sady. Divák je tedy nikdy nemůže vidět zároveň, stejně jako jejich předobrazy, které panují obloze jeden ve dne a druhý v noci.
Jakub Lipavský (*1976, Praha) je český sochař, který studoval v letech 1998 – 2004 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Socha 2, prof. Jindřicha Zeithammla. Během studií absolvoval stáže na Staatliche Akademie der Bildenden Künste ve Stuttgartu a na pražské Akademii výtvarných umění v Praze v malířském ateliéru Vladimíra Skrepla. Výtvarné dílo autor vnímá jako zcela autonomní záležitost, jejímž smyslem je prostřednictvím vizuálního působení vyvolat specifický účinek, vyjádřit určitý pocit. Jeho sochařské práce často charakterizuje vnější nenápadnost, uzavřená dokonalost a oproštěný elementární tvar, díky kterému vnímáme až jakýsi obřadný klid jejich výrazové věcnosti. Lapidárnost formy v sobě obsahuje přetavený smyslový vjem, v počátku jeho vznikání obvykle hraje zásadní význam okolní prostředí. Z procesu proměny vnější skutečnosti ve výtvarnou formu tušíme autorův zájem o znovu se ustavující význam tvaru a jeho transformaci v nadčasovou působnost. Socha může být v autorově pojetí díky klíčové úloze materiálu jistým druhem smíření mezi kulturou a přírodou. Od roku 2004 se konala řada jeho samostatných i kolektivních výstav. Žije a pracuje v Litovli.
Důležitým tématem autorových exteriérových prací je právě jejich včlenění až mizení v okolním prostředí, jak materiálové tak tvarové. Zajímá ho, zejména v městském kontextu, působení sochy na její okolí, ovlivnění prostoru a zároveň naopak působení povětrnostních vlivů a lidských zásahů (třeba i vandalských) na sochu. Vnímá ji v tomto smyslu jako určitou odpověď na konflikt mezi přírodou a kulturou obecně.
Luděk Míšek (*1976, Plzeň) je český sochař a pedagog.V letech 1991 – 1995 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole - keramické v Bechyni a pokračoval v letech 1996 – 2003 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Socha 2 pod vedením prof. Jindřicha Zeithammla. V letech 1999 – 2000 uskutečnil studijní stáž na Staatliche Akademie der Bildenden Künste ve Stuttgartu a v letech 2000 – 2001 ve škole Architektury na pražské Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Emila Přikryla. Později v roce 2017 byl na stejné instituci habilitován docentem. Autor se dlouhodobě zabývá současnou platností klasických sochařských principů vtělených do elementárních geometrizovaných forem. Od roku 2004 proběhla řada jeho samostatných výstav, zúčastnil se mnoha sochařských sympozií, je autorem realizací do veřejného prostoru. Je členem Umělecké besedy a Klubu konkrétistů. Od roku 2010 vyučuje sochařství na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni. Žije a pracuje v Chrástu u Plzně.
Autor je na přehlídce zastoupen sochou s užitou funkcí do veřejného prostou. Jedná se o dřevěný monolit, na který si mohou lidé sednout nebo lehnout a vnímat velkou hmotu dřeva, která do sebe absorbuje slunce, teplo, zimu a další přírodní živly. To ocení především návštěvníci Hostašových sadů, kde je dílo umístěno.
Lucie Píštělková (*1977, Brno) je česká sochařka a tvůrkyně módy, která studovala v letech 1992 – 1996 Střední školu managementu a služeb Praha v Písku a v letech 1997 – 2001 obor kamenosochařství na Střední uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky České v Českém Krumlově. Dále pokračovala v letech 2004 – 2010 na Akademii výtvarných umění v Praze v sochařských ateliérech prof. Jana Koblasy, Jaroslava Róny a prof. Jindřicha Zeithammla. V roce 2009 absolvovala studijní stáž na Bezalel Academy of Arts and Design v izraelském Jeruzalémě. Od roku 2004 se účastní sochařských sympózií a vystavuje samostatně i v rámci skupinových prezentací v České republice, Německu, Slovensku nebo Izraeli. V roce 2007 získala Ocenění města Markneukirchen v německém Sasku za sochu „V pohybu“. Autorka v současné době navrhuje a vyrábí oblečení ve stylu abstraktních výtvarných směrů pod autorskou značkou abstraktUM. Žije a pracuje v Rudicích.
Na výstavě jsou prezentovány šaty z kolekce inspirované Op - Artem, který vznikl v 60. letech 20. století jako výtvarný směr abstraktního umění a je také známý jako optické umění. To znamená, že nezobrazuje okolní svět ani pocity umělce, ale jeho hlavním účelem je vytvořit optickou iluzi, která vychází z navození pocitu pohybu. Využívá k tomu zejména formální jazyk linií a tvarů a vzájemné působení barev. Šaty na figuríně jsou umístěny v ikonickém skleněném díle současné architektury – prampouchu čili nadzemní spojovací lávce protínající bývalou jezuitskou kolej a jezuitské gymnázium v Balbínově ulici, jehož autorkou je přední světoznámá architektka Eva Jiřičná.
Lucie Procházková (*1984, Domažlice) je česká sochařka, která studovala v letech 2000 – 2004 kamenosochařský obor na Soukromé střední uměleckoprůmyslové škole Zámeček v Plzni a posléze v letech 2004 – 2010 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Socha 2 pod vedením prof. Jindřicha Zeithammla. V roce 2008 absolvovala studijní stáž na Bezalel Academy of Arts and Design v izraelském Jeruzalémě. Ve své tvorbě se dlouhodobě zabývá hledáním rovnováhy ve všech aspektech života. Pracuje s kombinací vlastních prožitků a jejich ukotvením v rámci okolního prostoru. V důsledku záměrně abstrahovaného projevu často vzniká napětí ústící v narušení používaných geometrických forem v podobě odlišného materiálového detailu, použití textu, nebo jen živočišného intuitivního zásahu. Od roku 2002 se účastní sochařských sympózií a od roku 2004 vystavuje samostatně i v rámci skupinových prezentací. V letech 2014 – 2018 pracovala na pozici správkyně sbírek v Galerii moderního umění v Hradci Králové. Od roku 2023 působí jako odborná učitelka na Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích. Žije a pracuje v Pardubicích.
Prezentované dílo je sousoším třech různých vertikálně stojících kamenných kvádrů. Jak název napovídá, jedná se o naznačení lineární trajektorie o třech symbolických zastaveních na osobní cestě. Trase plné poznání, svobody, ale především smíření naplněného uvědoměním si základních významů bytí jako stavebních kamenů společných hodnot rodiny a s ní spojeným pocitem bezpečí a ochrany. Jednoduchý archetypální tvar společně s použitým materiálem je srozumitelnou metaforou napříč rozličnou společností, různým náboženstvím i historickými konotacemi. Kvádr, stejně jako jeho obdélníková podstava, z podstaty podporuje svůj potenciál jako konstrukční jednotka architektury – kámen, cihla, sloup, trám. Modulací a jejím zmnožením vznikají obydlí, poskytující podmínky pro vytvoření domova, uchování vzpomínek a jejich mezigenerační sdílení ve formě osobní i kolektivní paměti. Dílo je záměrně umístěno Pod Valy v blízkosti křížení silnic, kde se jeho význam ukazatele a rozcestníku nadále umocňuje.
Jindřich Zeithamml (*1949, Teplice) se po krátké peripetii na středních školách (Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích a Střední uměleckoprůmyslové škole Žižkov v Praze) a jednoho roku na Akademii výtvarných umění v Praze, stal kameníkem na Karlově mostě. Posléze mohl pracovat na volné noze, ale nakonec v roce 1972 emigroval do Německa, kde v letech 1976 – 1982 studoval u prof. Norberta Kricke na Staatliche Kunstakademie v Düsseldorfu. Už koncem 70. let 20. století vytváří oválné polychromované objekty a objekty podobné otevřeným skříňkám či pokladnicím. Do povědomí se vryl jako autor minimalistických geometrických soch, formálně vynikajících až překvapivou jednoduchostí, které jsou pokryté barvou, plátkovým zlatem nebo stříbrem, po kterém sugestivně klouže světlo a umocňuje tak jejich tvar. V jeho díle se střídá několik elementárních tvarů, vycházejících ze základních geometrických obrazců – čtverce, kruhu, oválu a koule, která je často půlena ve dvě hemisféry. Autorova tvorba je senzitivním záznamem oduševnělého harmonického projevu. Jde o redukci, která dosahuje na samé hranice abstrakce, směřující k čisté spiritualitě. Stylizace základních tvarů je vedena směrem k odhmotnění a otevírá cestu k metafyzickému působení. Za svoji práci získal mnoho ocenění. České veřejnosti se představil v 90. letech 20. století, kdy se vrátil z emigrace a posléze se v roce 1995 stal profesorem na pražské Akademii výtvarných umění, kde působil do roku 2016 jako vedoucí ateliéru Socha 2. Je členem Umělecké besedy a Deutscher Künstlerbund. Vystavuje od roku 1980. Žije a pracuje v Radouši u Berouna.
Autorovy plastiky, precizní jemné modelace, stojí v přímém protikladu k hekticky chaotické dynamice dneška a jejich měkce plynulé objemy jsou výsledkem složitých objektivizujících procesů odhalovaných v průběhu jejich zrodu. Stejné konzistentní kvality jsou charakteristické i pro zcela nové dílo, které připravil pro nároží ulic Plánická a Krameriova umístěné přímo naproti průčelí barokního kostela sv. Vavřince.
11. Velké zátiší, 2024, laminát
Festival současného umění ve veřejném prostoru města Klatovy
12. 5. – 31. 10. 2024
Vystavující umělkyně a umělci:
Pavel Hošek, Monika Immrová, Zuzana Kačerová, Kryštof Kaplan, Jiří Kobr, Jakub Lipavský, Luděk Míšek, Petra Pešková, Lucie Píštělková, Lucie Procházková, Jindřich Zeithamml
Kurátoři: Zuzana Kantová, Petr Krátký
Grafický design výstavy/ propagace: Matěj Moravec
Vernisáž: v sobotu 11. 5. 2024, 15:00 v Hostašových sadech v Klatovech, komentovaná prohlídka výstavy za osobní účasti autorů a kurátorů výstavy, 16:30 občerstvení v bistru Vlaštovka, Vančurova 53, 339 01 Klatovy a od 17:00 koncert klatovského crossover-indie uskupení MRKLM, tamtéž.
Galerie Klatovy / Klenová ve spolupráci s městem Klatovy a za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky připravila pro rok 2024 výstavu s názvem Sochy v ulicích. Jedná se o třetí pokračování festivalu současného umění ve veřejném prostoru města.
Za tímto účelem bylo vybráno jedenáct míst v historickém centru nebo jeho blízkém okolí, kde jsou během půlročního trvání přehlídky jednotlivé práce instalovány. Již tradičně tím tak obohacují scenérii Klatov.
Letošní ročník výstavy opět rozvíjí dlouhodobý záměr organizátorů. Přinášet každoročně nový pohled na téma umělecké práce v městské krajině a ve spolupráci s významnými sochařskými osobnostmi a jejich žáky tak představit osobitý pohled na problematiku plastiky ve veřejném prostoru.
Tento rok navazuje přehlídka prací absolventů sochařského ateliéru Akademie výtvarných umění v Praze Socha 2, vedeného v letech 1995-2016 sochařem prof. Jindřichem Zeithammlem. Ateliér byl zaměřen na abstraktní sochu, v duchu pojetí sochařství v původním slova smyslu, tedy jako vyjádření se prostřednictvím hmoty, forem a jejich vzájemné spolupráce. K důležitým charakteristikám této sochařské školy patří chápání sochy jako možnosti autorského projevu, který skýtá práce s materiálem, vědomí si proporčních zákonitostí a kánonu. Tradiční sochařský přístup je zde pojímán jako stále platná platforma, o niž je možné se při experimentálním hledání kdykoli opřít.
Jedná se o reprezentativní výběr autorů s ohledem na ukázku širokého spektra záběru této jedinečné sochařské školy.
Cílem projektu je připravit všem obyvatelům a návštěvníkům města nevšední zážitek ze setkání s uměleckými díly v městské kulturní krajině a vnést tímto způsobem nové a nevšední podněty k zamyšlení se nad místem, ve kterém žijeme. Kontinuální práce s veřejným prostorem města v rámci každoročního festivalu zároveň dává podněty ke kritickému nahlížení na vztahy uvnitř urbánního prostoru a zviditelnění například některých témat, která se mohou zdát skrze klasické metody řešení jako problémově uchopitelná (vyloučené lokality, občanská vybavenost, městský mobiliář, sociální provázanost, environmentální tématika atp.).
Díla jsou autory zapůjčena dočasně a bezplatně. Díky vícezdrojovému financování je projekt dlouhodobě udržitelný. Výstava je zdarma přístupná všem po celou dobu jejího konání.
Stejně jako v loňském roce mohou i letos diváci hlasovat na facebookovém profilu výstavy v anketě o nejlepší realizaci. Jeden vylosovaný hlasující stejně jako autor vítězného díla získají volnou vstupenku do Galerie Klatovy / Klenová na rok 2025.
Pavel Hošek (*1976, Zlín) je český sochař. V letech 1991 – 1995 studoval sochařství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a pokračoval v letech 1995 – 2001 na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Socha 2, u prof. Jindřicha Zeithammla, kde mu byla během studií dvakrát udělena ateliérová cena za ročníkové realizace a to v roce 1997 a 2000. V roce 1999 pobýval na stáži na Staatliche Akademie der Bildenden Künste v Karlsruhe a v roce 2003 působil jako rezidenční umělec v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově. Ve svém díle tematizuje proces a možnosti odhmotňování prostoru či prostorového, strukturálně jasně definovaného jádra. Geometrické prvky a jejich skladebnost slouží autorovi k pojmenování prostorové zkušenosti, která se postupně komplikuje. Elementy ztrácejí kontinuitu, stávají se kresebnými obrysy, častokrát neúplnými. Jsou to sondy do třetího rozměru, objekty naznačující napětí mezi řádem a nahodilostí, které je někde drženo v čistě abstraktní rovině, jinde vztaženo ke konkrétnímu účelu. Ten autor často glosuje jemně zastřenou ironií, propůjčující objektům nové významové konotace. Vystavuje od roku 1997. Žije a pracuje ve Vysokém Mýtě.
Autor přímo reaguje na místo podchodu pod Plzeňskou ulicí, které ho oslovilo svoji specifickou atmosférou. Sestup pod povrch a do světelného vyústění tunelu je sám o sobě působivý. Dílo využívá kvalit magického prostoru a vystupuje na zdi mezi schodišti až nad úroveň venkovního terénu. Díky citlivě zvolenému subtilnímu tvarosloví se zcela přirozeně prolíná s okolním prostředím. Vytváří na jeho základě koherentní množinu prvků, které ve společném vztahu získávají novou kvalitu spojující se ve fyzické i mentální přítomnosti člověka.
1. Obruč, 2024, železo
Monika Immrová (*1970, Louny) je česká sochařka a grafička. Studovala v letech 1992 – 1995 na Výtvarné škole Václava Hollara v Praze a pokračovala v letech 1995 – 2001 na Akademii výtvarných umění v Praze, kde také v roce 2018 získala doktorský titul. V roce 1997 absolvovala studijní stáž na Staatliche Akademie der Bildenden Künste ve Stuttgartu, v letech 1999 – 2000 na Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech a v roce 2011 se zúčastnila rezidenčního tvůrčího pobytu v německém Raketenstation Insel Hombroich. Její sochařské a grafické dílo vypovídá o vitalitě světa, životě a lidském rozměru v něm. Odvíjí se v jednoduchých až minimalisticky úsporných tvarech a geometrických liniích, podpořených redukovanou barevností, jako nositelkou materiálově symbolických významů. Zjevné jsou inspirace starými kulturami – egyptským, antickým a středověkým uměním. Od roku 1996 se účastní sochařských sympózií a vystavuje samostatně i v rámci skupinových prezentací. Žije a pracuje v Radouši u Berouna.
Základem sochařského i grafického díla autorky je redukce formálního jazyka a práce s elementárními tvary, objemy a samozřejmě také se světlem. Na grafických listech se výrazově pohybuje na široké škále od lapidárních čárových kompozic až po prostorově iluzivní, sošně objemová zátiší. Její grafickou tvorbu nelze od té sochařské zásadně oddělovat, spolu s reliéfem, totiž tvoří stále jeden myšlenkový i formální celek. Proměnlivé tvary a objemy řeší také z pozice v prostoru se pohybujícího diváka, který si je tak může vychutnat i prostřednictvím díla prezentovaného na letošní přehlídce. Reliéf je umístěn na fasádě barokního domu čp. 58 na rohu ulic Balbínova a Vančurova, který v nadcházejících letech čeká rekonstrukce do podoby kulturního centra Josefinum, jehož součástí je i zamýšlené muzeum současného umění ze sbírek Galerie Klatovy / Klenová. Dílo je tedy jakýmsi prvním signálem o budoucnosti této významné klatovské jezuitské památky.
2. Mimo střed, 2024, beton
Zuzana Kačerová (*1982, Praha) je česká sochařka a restaurátorka. V letech 1998 – 2002 studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích a pokračovala v letech 2003 – 2009 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Socha 2 pod vedením prof. Jindřicha Zeithammla. Během studií absolvovala v roce 2005 stáž v ateliéru Figurálního sochařství a medaile Akademie výtvarných umění v Praze u prof. Jana Hendrycha, dále v roce 2007 na The Cooper Union v americkém New Yorku a v roce 2008 na Satakunta University v Kankaanpää, ve Finsku. Ve své volné tvorbě využívá především znalosti práce s kamenem. Tvorba začíná vznikat často již v lomu při výběru vhodného bloku, který se během autorského procesu přetváří ze surového kusu materiálu v sofistikované sochařské dílo respektující zejména jeho přírodní tvar. Prostřednictvím pečlivého zpracování povrchu, zesiluje působení přírodní barvy, kresby a struktury kamene, který je pak v iluzi měkkých křivek nebo geometrických linií nositelem mnoha významů. Od roku 2000 se autorka účastní sochařských sympózií, vystavuje samostatně i v rámci skupinových prezentací v České republice, Německu, Španělsku, Itálii, Finsku nebo ve Spojených státech amerických. Žije a pracuje v Praze a v Hostivici.
Idea, na klatovské přehlídce představené skulptury, navazuje na předchozí práce a rozvíjí autorčin dlouhodobý záměr o artikulaci formálního geometrického jazyka v definici nezobrazivé plastiky jako autonomní současné umělecké výpovědi. Dílo je instalováno na nádvoří Refektáře jezuitské koleje, ve kterém může tato myšlenka, díky jeho klidné lokalitě, rezonovat stejně tak dobře, jako během mnoha kulturních akcí, které se zde pravidelně v letních měsících pořádají.
3. Věc, 2024, žula
Kryštof Kaplan (*1987, Praha) je český sochař a hudebník. V letech 2002 – 2006 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích a pokračoval v letech 2008 – 2013 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Socha 2 pod vedením prof. Jindřicha Zeithammla, kde následně v letech 2015 – 2017 působil jako asistent. Autorovu sochařskou práci charakterizuje obecně velkorysá forma, plasticita realizovaná základními fyzikálními zákonitostmi, obvykle kombinovaná s mechanickou konstrukcí. Často pracuje s výrazem exprese – v psychologicky účinných sestavách používá metaforu transformace naakumulované tenze, moment stupňovaného nebezpečí. Jeho instalace obsahují jistou scénickou dramatičnost. Některými z objektů poukazuje na parazitní prvky městského prostoru a v jeho nejnovějších pracích se objevuje tendence k organické figurální formě. Kryštof Kaplan je zároveň frontmanem kapel Kaplan Bros. a Vložte kočku, se kterou v roce 2013 získal cenu Vinyla za Album roku, v roce 2014 cenu Anděl v kategorii Elektronická hudba a v roce 2019 nominaci na Českého lva v kategorii Hudba za soundtrack k filmu Domestik režiséra Adama Sedláka. Vystavuje od roku 2009. Žije a pracuje v Dobříkovicích u Čechtic.
Náměstí Přemysla Otakara II. dominuje monumentální zoomorfní objekt vytvořený ze staré mlátičky na obilí. Autorský zásah do historického zemědělského stroje v podobě organického tvaru těla, připomíná živý organismus přetékající a expandující ven ze své schránky. Tak jako Krab poustevník, když přeroste obsazenou ulitu poté, co vyplní celý její vnitřní prostor nebo kukla, ve které dochází k přeměně larvy v motýla. Metamorfóza zde funguje doslova jako metafora klidového stádia dynamického procesu tvorby, která se navzdory zdánlivě neměnné a trvalé formy, jedné své konkrétní fáze výstupu, stále vyvíjí.
4. Poustevník, 2024, ocel, dřevo, pryskyřice
Jiří Kobr (*1974, Dvůr Králové nad Labem) je český sochař, který v letech 1988 - 1997 vystudoval řezbářství na Střední uměleckoprůmyslové škole a Vyšší odborné škole v Praze a v letech 1997 – 2003 pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech Restaurování sochařských děl u prof. Petra Sieglaa posléze absolvoval v ateliéru Socha 2 pod vedením prof. Jindřicha Zeithammla. Za svoji diplomovou práci „Kříž“ obdržel cenu rektora školy. Ve své volné tvorbě vychází především z řezbářské praxe a ze zkušeností řemeslníka při restaurování chrámového mobiliáře. Nejniternější inspirační zdroje čerpá ze starého umění, žité každodennosti a křesťanské tradice, která ho provokuje k hledání jiných vyjádření. Práci s materiálem vnímá jako jedinečnou možnost poznání, důležitou k pochopení světa s jeho reálným prostorem a skutečným rozměrem. Souběžně se věnuje také grafice, zejména barevnému dřevořezu. V letech 2002 – 2005 vyučoval řezbářství a modelování na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. V současnosti žije a tvoří v Hostimi u Berouna.
Vystavené dílo je figurální kompozice s prvky architektury komponovaná do volného prostoru. Socha je inspirovaná zejména gotickým tvaroslovím, čemuž odpovídá i její umístění v blízkosti arciděkanského kostela Panny Marie, se kterým se váže ve formálním i významovém dialogu. V ideové rovině se jedná o znázornění katarzního zadostiučinění, zdůrazněného uplatněnou vertikalitou a podpořeného možným pohybem diváka kolem její osy. S lehkou nadsázkou tématizuje existenciální myšlenku a pravý cit jako přímý vztah symbolů znázorněných racionální tělesností postav a hlubokého duchovního aktu korunovace.
5. Korunování, 2024, dřevo
Petra Pešková (*1988, Uherské Hradiště)je česká sochařka. Studovala v letech 2004 – 2008 kamenosochařství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a pokračovala v letech 2009 – 2015 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Socha 2 u prof. Jindřicha Zeithammla, kde v letech 2011 a 2015 získala za svou práci ateliérovou cenu. V letech 2008 – 2009 absolvovala studijní stáž na Akademie der Bildenden Künste v Mnichově. Autorka ve své sochařské tvorbě vypráví příběhy, děje a situace, které často popisuje prostřednictvím geometrických kompozic, které ale nikdy nejsou pouhou formální abstrakcí. Témata jako krajina, voda, země nebo světlo, kterých se autorka dotýká, se propojují s lidstvím a potřebou připomenout přirozenost, která se v dnešním racionálním světě vytrácí. Od roku 2004 se účastní sochařských sympózií a vystavuje samostatně i v rámci skupinových prezentací. V roce 2014 realizovala na pražském vrchu Vítkov sochu Trychtýře a v roce 2016 v německém městě Selb sochu My 2. Žije a pracuje v Milešově u Velemína.
V rámci klatovské přehlídky se autorka prezentuje dvěma reliéfy s geometrickým tvaroslovím, které zpodobňují Slunce a Měsíc, dvě nejvýraznější kosmická tělesa na naší obloze. Jsou umístěny, každý z jedné strany, nad průchodem historickým opevněním města mezi Jiráskovou ulicí a Hostašovými sady. Divák je tedy nikdy nemůže vidět zároveň, stejně jako jejich předobrazy, které panují obloze jeden ve dne a druhý v noci.
6. Slunce a Měsíc, 2024, probarvený umělý kámen
Jakub Lipavský (*1976, Praha) je český sochař, který studoval v letech 1998 – 2004 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Socha 2, prof. Jindřicha Zeithammla. Během studií absolvoval stáže na Staatliche Akademie der Bildenden Künste ve Stuttgartu a na pražské Akademii výtvarných umění v Praze v malířském ateliéru Vladimíra Skrepla. Výtvarné dílo autor vnímá jako zcela autonomní záležitost, jejímž smyslem je prostřednictvím vizuálního působení vyvolat specifický účinek, vyjádřit určitý pocit. Jeho sochařské práce často charakterizuje vnější nenápadnost, uzavřená dokonalost a oproštěný elementární tvar, díky kterému vnímáme až jakýsi obřadný klid jejich výrazové věcnosti. Lapidárnost formy v sobě obsahuje přetavený smyslový vjem, v počátku jeho vznikání obvykle hraje zásadní význam okolní prostředí. Z procesu proměny vnější skutečnosti ve výtvarnou formu tušíme autorův zájem o znovu se ustavující význam tvaru a jeho transformaci v nadčasovou působnost. Socha může být v autorově pojetí díky klíčové úloze materiálu jistým druhem smíření mezi kulturou a přírodou. Od roku 2004 se konala řada jeho samostatných i kolektivních výstav. Žije a pracuje v Litovli.
Důležitým tématem autorových exteriérových prací je právě jejich včlenění až mizení v okolním prostředí, jak materiálové tak tvarové. Zajímá ho, zejména v městském kontextu, působení sochy na její okolí, ovlivnění prostoru a zároveň naopak působení povětrnostních vlivů a lidských zásahů (třeba i vandalských) na sochu. Vnímá ji v tomto smyslu jako určitou odpověď na konflikt mezi přírodou a kulturou obecně.
7. Bez názvu, 2024, železo, beton
Luděk Míšek (*1976, Plzeň) je český sochař a pedagog.V letech 1991 – 1995 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole - keramické v Bechyni a pokračoval v letech 1996 – 2003 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Socha 2 pod vedením prof. Jindřicha Zeithammla. V letech 1999 – 2000 uskutečnil studijní stáž na Staatliche Akademie der Bildenden Künste ve Stuttgartu a v letech 2000 – 2001 ve škole Architektury na pražské Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Emila Přikryla. Později v roce 2017 byl na stejné instituci habilitován docentem. Autor se dlouhodobě zabývá současnou platností klasických sochařských principů vtělených do elementárních geometrizovaných forem. Od roku 2004 proběhla řada jeho samostatných výstav, zúčastnil se mnoha sochařských sympozií, je autorem realizací do veřejného prostoru. Je členem Umělecké besedy a Klubu konkrétistů. Od roku 2010 vyučuje sochařství na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni. Žije a pracuje v Chrástu u Plzně.
Autor je na přehlídce zastoupen sochou s užitou funkcí do veřejného prostou. Jedná se o dřevěný monolit, na který si mohou lidé sednout nebo lehnout a vnímat velkou hmotu dřeva, která do sebe absorbuje slunce, teplo, zimu a další přírodní živly. To ocení především návštěvníci Hostašových sadů, kde je dílo umístěno.
8. Odpočívadlo, 2023, dřevo
Lucie Píštělková (*1977, Brno) je česká sochařka a tvůrkyně módy, která studovala v letech 1992 – 1996 Střední školu managementu a služeb Praha v Písku a v letech 1997 – 2001 obor kamenosochařství na Střední uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky České v Českém Krumlově. Dále pokračovala v letech 2004 – 2010 na Akademii výtvarných umění v Praze v sochařských ateliérech prof. Jana Koblasy, Jaroslava Róny a prof. Jindřicha Zeithammla. V roce 2009 absolvovala studijní stáž na Bezalel Academy of Arts and Design v izraelském Jeruzalémě. Od roku 2004 se účastní sochařských sympózií a vystavuje samostatně i v rámci skupinových prezentací v České republice, Německu, Slovensku nebo Izraeli. V roce 2007 získala Ocenění města Markneukirchen v německém Sasku za sochu „V pohybu“. Autorka v současné době navrhuje a vyrábí oblečení ve stylu abstraktních výtvarných směrů pod autorskou značkou abstraktUM. Žije a pracuje v Rudicích.
Na výstavě jsou prezentovány šaty z kolekce inspirované Op - Artem, který vznikl v 60. letech 20. století jako výtvarný směr abstraktního umění a je také známý jako optické umění. To znamená, že nezobrazuje okolní svět ani pocity umělce, ale jeho hlavním účelem je vytvořit optickou iluzi, která vychází z navození pocitu pohybu. Využívá k tomu zejména formální jazyk linií a tvarů a vzájemné působení barev. Šaty na figuríně jsou umístěny v ikonickém skleněném díle současné architektury – prampouchu čili nadzemní spojovací lávce protínající bývalou jezuitskou kolej a jezuitské gymnázium v Balbínově ulici, jehož autorkou je přední světoznámá architektka Eva Jiřičná.
9. Šaty inspirované uměleckým směrem OP-ART, 2024, šití, 100% bavlněný úplet
Lucie Procházková (*1984, Domažlice) je česká sochařka, která studovala v letech 2000 – 2004 kamenosochařský obor na Soukromé střední uměleckoprůmyslové škole Zámeček v Plzni a posléze v letech 2004 – 2010 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Socha 2 pod vedením prof. Jindřicha Zeithammla. V roce 2008 absolvovala studijní stáž na Bezalel Academy of Arts and Design v izraelském Jeruzalémě. Ve své tvorbě se dlouhodobě zabývá hledáním rovnováhy ve všech aspektech života. Pracuje s kombinací vlastních prožitků a jejich ukotvením v rámci okolního prostoru. V důsledku záměrně abstrahovaného projevu často vzniká napětí ústící v narušení používaných geometrických forem v podobě odlišného materiálového detailu, použití textu, nebo jen živočišného intuitivního zásahu. Od roku 2002 se účastní sochařských sympózií a od roku 2004 vystavuje samostatně i v rámci skupinových prezentací. V letech 2014 – 2018 pracovala na pozici správkyně sbírek v Galerii moderního umění v Hradci Králové. Od roku 2023 působí jako odborná učitelka na Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích. Žije a pracuje v Pardubicích.
Prezentované dílo je sousoším třech různých vertikálně stojících kamenných kvádrů. Jak název napovídá, jedná se o naznačení lineární trajektorie o třech symbolických zastaveních na osobní cestě. Trase plné poznání, svobody, ale především smíření naplněného uvědoměním si základních významů bytí jako stavebních kamenů společných hodnot rodiny a s ní spojeným pocitem bezpečí a ochrany. Jednoduchý archetypální tvar společně s použitým materiálem je srozumitelnou metaforou napříč rozličnou společností, různým náboženstvím i historickými konotacemi. Kvádr, stejně jako jeho obdélníková podstava, z podstaty podporuje svůj potenciál jako konstrukční jednotka architektury – kámen, cihla, sloup, trám. Modulací a jejím zmnožením vznikají obydlí, poskytující podmínky pro vytvoření domova, uchování vzpomínek a jejich mezigenerační sdílení ve formě osobní i kolektivní paměti. Dílo je záměrně umístěno Pod Valy v blízkosti křížení silnic, kde se jeho význam ukazatele a rozcestníku nadále umocňuje.
10. Plzeň – Sarajevo – Jeruzalém, 2010, kombinovaná technika, trachyt, olovo, zlato
Jindřich Zeithamml (*1949, Teplice) se po krátké peripetii na středních školách (Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích a Střední uměleckoprůmyslové škole Žižkov v Praze) a jednoho roku na Akademii výtvarných umění v Praze, stal kameníkem na Karlově mostě. Posléze mohl pracovat na volné noze, ale nakonec v roce 1972 emigroval do Německa, kde v letech 1976 – 1982 studoval u prof. Norberta Kricke na Staatliche Kunstakademie v Düsseldorfu. Už koncem 70. let 20. století vytváří oválné polychromované objekty a objekty podobné otevřeným skříňkám či pokladnicím. Do povědomí se vryl jako autor minimalistických geometrických soch, formálně vynikajících až překvapivou jednoduchostí, které jsou pokryté barvou, plátkovým zlatem nebo stříbrem, po kterém sugestivně klouže světlo a umocňuje tak jejich tvar. V jeho díle se střídá několik elementárních tvarů, vycházejících ze základních geometrických obrazců – čtverce, kruhu, oválu a koule, která je často půlena ve dvě hemisféry. Autorova tvorba je senzitivním záznamem oduševnělého harmonického projevu. Jde o redukci, která dosahuje na samé hranice abstrakce, směřující k čisté spiritualitě. Stylizace základních tvarů je vedena směrem k odhmotnění a otevírá cestu k metafyzickému působení. Za svoji práci získal mnoho ocenění. České veřejnosti se představil v 90. letech 20. století, kdy se vrátil z emigrace a posléze se v roce 1995 stal profesorem na pražské Akademii výtvarných umění, kde působil do roku 2016 jako vedoucí ateliéru Socha 2. Je členem Umělecké besedy a Deutscher Künstlerbund. Vystavuje od roku 1980. Žije a pracuje v Radouši u Berouna.
Autorovy plastiky, precizní jemné modelace, stojí v přímém protikladu k hekticky chaotické dynamice dneška a jejich měkce plynulé objemy jsou výsledkem složitých objektivizujících procesů odhalovaných v průběhu jejich zrodu. Stejné konzistentní kvality jsou charakteristické i pro zcela nové dílo, které připravil pro nároží ulic Plánická a Krameriova umístěné přímo naproti průčelí barokního kostela sv. Vavřince.
11. Velké zátiší, 2024, laminát
(zdroje: abart, artlist, Gustav Erhart, Iva Mladičová, Lucie B. Šiklová, wikipedia, archiv autorů)
