Festival současného umění ve veřejném prostoru města Klatovy

30. 4. – 31. 10. 2023

Vernisáž výstavy: v sobotu 29. 4. 2023 od 15:00 v Hostašových sadech

V rámci vernisáže proběhne komentovaná prohlídka výstavy za účasti kurátorů a přítomných autorů, performance Lenky Klodové k dílu Ženy v přechodu a hudební performance Adama Stanka.

Vystavující umělci a umělkyně: 

EPOS 257, Kurt Gebauer, Lenka Klodová, Matouš Lipus, Aleš Novák, Rudolf Samohejl, Adam Stanko & Helena Sequens, Dagmar Šubrtová, Diana Winklerová, Jan Zdvořák 

Kurátoři: Petr Krátký, Zuzana Kantová

Grafický design: Matěj Moravec

Doprovodný program: v pátek 23. 6. 2023 od 17:00 autorská performance Lenky Klodové k dílu Ženy v přechodu, odhalení druhé instalační fáze projektu    

Galerie Klatovy / Klenová ve spolupráci s městem Klatovy připravila pro rok 2023 výstavu s názvem Sochy v ulicích. Jedná se o druhé pokračování festivalu současného umění ve veřejném prostoru města. 

Za tímto účelem bylo vybráno deset míst v historickém centru města nebo jeho blízkém okolí, kde jsou během půlročního trvání přehlídky jednotlivé práce instalovány. Oživují tak veřejně dostupná místa města a přispívají tím k širšímu spektru kulturního vyžití v Klatovech.

Letošní ročník výstavy Sochy v ulicích města Klatovy rozvíjí dlouhodobý záměr organizátorů, přinášet každoročně nový pohled na téma umělecké práce v městské krajině a ve spolupráci s významnými sochařskými osobnostmi a jejich žáky představit osobitý pohled na problematiku plastiky ve veřejném prostoru. 

Tento rok navazujeme přehlídkou prací vybraných absolventů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, zejména pak ateliéru Veškerého sochařství, který vedl prof. Kurt Gebauer v letech 1990 - 2015.  Jedná se o reprezentativní výběr autorů, kteří jsou stále činní a ve své volné tvorbě se kontinuálně věnují práci s veřejným prostorem. Současně jsou také vybráni s ohledem na ukázku širokého spektra záběru této jedinečné sochařské školy. 

Obdobné projekty fungují v řadě měst u nás i v zahraničí a těší se zejména během letních měsíců velké oblibě jak odborné tak široké veřejnosti. Sochy v ulicích města Klatovy se řadí vedle těchto podobných přehlídek spíše k těm menším, co se týká rozsahu se zhruba desítkou každoročně oslovených autorů. Je to dáno hlavně velikostí centra města, kde se odehrává. To ale umožnuje se více soustředit na výběr konkrétních autorů a jejich díla díky znalosti lokálního kontextu přesněji zasazovat na zvolená místa. 

Cílem projektu je připravit všem obyvatelům a návštěvníkům města nevšední zážitek ze setkání s uměleckými díly v městské kulturní krajině a vnést tímto způsobem nové a nevšední podněty k zamyšlení se nad místem, ve kterém žijeme. Kontinuální práce s veřejným prostorem města v rámci každoročního festivalu zároveň dává podněty ke kritickému nahlížení na vztahy uvnitř urbánního prostoru a zviditelnění například některých témat, která se mohou zdát skrze klasické metody řešení jako problémově uchopitelná. (vyloučené lokality, občanská vybavenost, městský mobiliář, sociální provázanost, vandalství atp.)  

Výstava je instalována ve veřejném prostoru města Klatovy a tak volně přístupná po celou dobu jejího konání.

1.

Epos 257 (*198?, Praha) je český vizuální umělec pracující s urbanistickým prostředím a ikonografií města. Svými intervencemi často cílí na citlivá společenská témata, opakovaně se dotýká zejména problematiky veřejného prostoru. Výtvarníkova identita zůstává neznámá. Žije a pracuje v Praze.

Začínal jako writer. Některé principy charakteristické pro graffiti lze ve výtvarníkově tvorbě stále vysledovat. Především jsou to invazivní charakter práce, vhled do městské krajiny a vědomý pohyb na hraně zákona nebo za ní. Epos 257 je absolventem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a členem mezioborového uskupení Ztohoven.

Pro jeho uměleckou činnost je charakteristické zkoumání hranic veřejného prostoru. Mezi ikonické práce patří zejména projekt Seno, 2009, kdy anonymně rozmístil po centru Prahy na třicet balíků sena nebo 50 m2 veřejného prostoru, 2010, v rámci kterého postavil „nesmyslný“ zábor prostranství na Palackého náměstí v Praze, který tam bezděčně vydržel dva měsíce, aniž by jeho existenci nebo účel kdokoliv řešil. Opakovaně se autor věnuje také billboardům. V projektu Portrait, 2013 z billboardů obou tehdejších prezidentských kandidátů vyřízl a následně zarámoval jejich obří tváře. Ústřední motiv projektu Retroreflexe, 2017, zase tvoří mozaika z 256 autentických dopravních značek, které umístil na fasádu jednoho z domů na ulici Knížecí v Praze. Materiál pro symbolickou mapu hlavního města výtvarník získal prostřednictvím rozsáhlé výměny jednotlivých značení po celé metropoli. Zatím posledním velkým počinem Epose 257 zůstává Dýmová hora, 2019 – doposud, vztahující se nejrůznějšími prostředky k problematice bezdomovectví. Na stejnojmenném místě v pražském Třebešíně umělec například, jako jeden z výstupů projektu, vytvořil společně s bezdomovcem a bývalým kameníkem Marcelem památník odkazující na místní komunitu lidí bez střechy nad hlavou. 

V rámci klatovské přehlídky se Epos 257 prezentuje prací, která vznikla přímo pro výstavu na místě bývalého hostince U Slunce, kde se scházely různé tehdejší klatovské spolky a v letních měsících zde bývalo zahradní posezení. Ve druhé polovině 20. století byl objekt přebudován a sloužil po úpravách jako školní jídelna.  V současnosti již budova neexistuje a na její dřívější existenci upomínají pouze zbytky interiéru na přilehlém štítě sousedního domu, se kterými autor záměrně pracuje. Vzniká tak pomyslný pomník, který zpřítomňuje neustálou proměnu jednoho konkrétního místa. 

Deziluze, 2023, site-specific instalace

2.

Kurt Gebauer (*1941, Hradec nad Moravicí) vystudoval Školu uměleckých řemesel v Brně a Sochařsko-kamenickou školu uměleckých řemesel v Hořicích v Podkrkonoší. V letech 1963-1969 studoval u profesorů Vincence Makovského a Karla Lidického na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1965 ještě během studia absolvoval stáž u profesora Otto Herberta Hajeka ve Stuttgartu a v roce 1972 absolvoval stáž u profesora Césara Baldacciniho na Académie des Beaux-Arts v Paříži.  Od roku 1990 působil jako vedoucí pedagog a od roku 1992 do roku 2015 už jako profesor v ateliéru Veškerého sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 2018 mu byl udělen čestný doktorát Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze – Doctor honoris causa. Od roku 2018 je též profesorem na Katedře výtvarné výchovy a kultury Pedagogické faktulty Západočeské univerzity v Plzni. 

Kurt Gebauer je jednou z nejvýznamnějších osobností české umělecké scény. Za rok 2020 byl zvolen Umělcem roku Českou akademií vizuálního umění. Ve stejném roce bylo možné zhlédnout autorovu velkou retrospektivní výstavu ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze. Jeho sochařské realizace najdeme ve většině měst České republiky. Na české výtvarné scéně působí od 60. let 20. století a velice aktivně ovlivňuje kulturní i společenské dění dodnes. Kurt Gebauer je sochař, malíř, fotograf, kulturní a společenský aktivista, ale především výborný pedagog, který vychoval několik generací dodnes stále činných autorů. 

Žije a pracuje v Praze.

Na klatovské přehlídce je zastoupen trojicí sochařských objektů z roku 2010 zhotovených z železné kulatiny nesoucích název Klecohlavy.

První Klecohlavy vznikly z nýtované pásoviny již v roce 1987, další ze železného drátu pro dvorek u Vladislavského sálu při výstavě na Pražském hradě v roce 1995. Poslední tři z tlusté kulatiny byly zhotoveny pro paní Medu Mládkovou na dvorek Musea Kampa a nyní se s nimi můžete setkat i vy. 

„Lidské hlavy jsou vězení obludných blbostí. Klec ale nezabrání, aby tam zavanulo i něco lepšího a díky mezerám mezi mřížemi to pak může zavanout i do jiných klecohlav. Tak ať vane!“ Kurt Gebauer

Klecohlavy, 2010, železná kulatina

3.

Lenka Klodová (*1969, Opava) studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v sochařském ateliéru prof. Kurta Gebauera a v roce 2005 zde absolvovala i doktorský program s uměleckým projektem pornografického časopisu pro ženy. 

Od počátku pracuje v různých médiích, preferuje koncepční linie tvorby - fotografii, instalace, performance, participativní projekty nebo umělecký výzkum. Její zájem je zaměřen na vizuální prezentaci lidských vztahů a na vztah mezi uměním, lidskou (zvláště ženskou) sexuální zkušeností a pornografií. 

Od roku 2010 je vedoucí ateliéru Tělového designu na Fakultě výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně. Kromě vedení ateliéru přispívá do programu školy i teoretickými předměty Kurz pornostudií a Umělecký výzkum. 

Jejím oblíbeným akademickým a uměleckým tématem je aktuálně lidská nahota jako velmi přirozený stav těla na jedné straně a velmi politické gesto na druhé straně. Publikovala na to téma knihu Nahé situace, průvodce hlavními nahými momenty v současné společnosti, doplněný katalogem jejích prací s nahotou. 

Založila Festival nahých forem - experimentální platformu pro testování porozumění nahoty ve výtvarném umění a v humanitních vědách. Je spoluzakladatelkou umělecké skupiny Matky a Otcové (2001) a kreativního sdružení Strašné dítě (1998). 

Má tři děti. 

Žije ve Sluhách na severním okraji Prahy.

Ženy v přechodu jsou site-specific dílo, které vychází z jednoduché slovní vazby – přechod (dopravní) = přechod (ženy). Tato jazyková přesmyčka sice funguje jen v českém (a slovenském) jazyce, ale při rozvedení do procesuální sochy získává nové významy, vyjádřené sochařským jazykem. 

Instalace pracuje s negativní a pozitivní formou, nenápadnou horizontalitou a proti ní s výstražnou vertikalitou a s nově objevenou hmotností a tvary. 

Při realizaci přechodu přes zelený trávník byly pod pruhy betonu zaklety ženské figury. Jejich existence přestala být zjevnou, když po nich s potěšením návštěvníci šlapali a zanechávali v krustě zavadajícího materiálu svou nesmazatelnou stopu. Ve druhé fázi projektu se betonové pruhy vztyčí a promění ve vertikální stély. Tvary reliéfů ženských těl budou vyjmuty ze země a jejich podoba ovlivněna okolím, ve kterém zrály.

Autorka se nejen prostřednictvím tohoto konkrétního díla snaží hledat a najít adekvátní jazyk, jak o neatraktivním tématu mluvit. 

Ženy v přechodu, 2023, site-specific instalace, beton

4.

Matouš Lipus (*1987, Olomouc) vystudoval v roce 2015 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér Sochařství pod vedení prof. Kurta Gebauera a poté Dominika Langa a Edith Jeřábkové. V roce 2010 absolvoval studijní stáž na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Figurálního sochařství a medaile pod vedením prof. Jana Hendrycha, v roce 2011 na Akademii výtvarných umění v polském Krakově, v roce 2012 na Becalelově Akademii umění a designu v izraelském Jeruzalémě a v roce 2013 a 2014 opět na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech hostujících pedagogů Nicole Wermers a posléze u Artura Żmijewskiho. 

Matouš Lipus je sochař a zahradník, působí v Kafkově ateliéru Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Jeho tvůrčí práce má těžiště v historických, většinou figurálních vzorech, od románských a gotických příkladů až po sociální civilismus v moderním sochařství poloviny 20. století. 

Zajímá se o současné projevy sochařského umění ve vztahu k veřejnému prostoru a možnosti kontextuálního zapojení sochy do nově vznikající architektury. 

Formálně vychází z čistě klasického sochařství. Nadčasové vizuální modely záměrně využívá a posouvá je do přítomnosti. K tomuto historicky prověřenému tvarosloví přidává jemný humor a nadsázku, pramenící ze současného vnímání světa. Tradice formy i námětu je pro něj platformou k použití moderních materiálů. S lehkostí propojuje „vysoké“ s „nízkým“ – neostýchá se inspirovat rustikálními motivy lidové tvořivosti a mísit je například s ornamentální gotizující řezbou. 

Účastnil se rezidentních pobytů v Čechách, Francii a na Slovensku. V roce 2014 byla na pražském Vítkově osazena jeho socha Noc a dále je autorem realizací Archa Noemova ve Štětkovicích a La Marche v sochařském parku Vent des Forêts u městaLahaymeixve Francii.

Vystavuje od roku 2011. 

Žije a pracuje v Praze. 

Na klatovské přehlídce Sochy v ulicích se prezentuje prací Vagabund klatovský (Vandali clatoviensis) figurální sochou v podživotní velkosti, která je umístěna na soklu uprostřed záhonu karafiátů a do jisté míry přebírá tvarosloví okolí, které ji obklopuje. Její původ není zcela objasněn. Jedná se pravděpodobně o speciální odnož, která byla vyšlechtěna z původního druhu dřeviny Bezu černého (Sambucus nigra) v nezvyklé kombinaci s původním Hvozdíkem zahradním (Dianthus caryophyllus). Existuje domněnka, že se také jedná o mezidruhové křížení, hybrida vzniklého z kombinace (výše popsaných) botanických druhů s druhem Homo sapiens sapiens, který inklinuje k příležitostné agresi.

Vagabund klatovský (Vandali clatoviensis), 2023, francouzský cement / beton

5.

Aleš Novák (*1979, Chomutov) vystudoval Fakultu umění a architektury v Liberci, později pak ateliér Sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením prof. Kurta Gebauera a později Dominika Langa a Edith Jeřábkové. Absolvoval studijní stáže na Akademii výtvarných umění v Praze a na Becalelově Akademii umění a designu v izraelském Jeruzalémě. 

Dílo Aleše Nováka je tak specificky rozkročeno mezi jeho uměleckou a architektonickou zkušeností. 

Dlouhodobě se věnuje krajinomalbě a soše. 

Mimo fyzické a umělecké stránky života je pro něj důležitá také stránka duchovní, která se odráží a projevuje v jeho autorském projevu. Při práci vnímá různé aspekty stejného objektu, plátna či prostoru, a vytvářený předmět dokáže koncepčně dotáhnout z více hledisek, než jsou jen hlediska limitovaná oborem, ve kterém daný předmět právě vzniká. 

Za dobu působení na výtvarné umělecké scéně se zúčastnil více než čtyřiceti samostatných či skupinových výstav a projektů. 

Žije a pracuje v Praze. 

V rámci klatovského festivalu současného umění autor představuje výsek tvorby, která balancuje na hraně architektonických vizí a sochařského uchopení. Autorovy objekty maximálně napínají divákovu imaginaci. Vzdálenost známého a abstraktního se propojuje ve specifický vizuální zážitek. Morfologie objektů je založena na esenci jednotlivých tvarů, které nutí diváka se k nim opakovaně vracet. Čtveřice plastik je osazena na atice budovy Komerční banky (dříve Spořitelny města Klatov) na klatovském náměstí v místech, kde původně až do 60. let 20. století byly umístěny alegorické sochy od akademického sochaře Josefa Matějů. 

Drůzy, 2017 – 2018, kašírovaný polystyren 

6.

Rudolf Samohejl (*1987, České Budějovice) v roce 2014 absolvoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Sochařství. 

Svá díla řadí do „sochařských situací“. Na rozdíl od instalací jsou jeho práce spíše zážitkem než prezentacemi, čerpající sílu z aktivního publika a často zahrnují interakci s ním. 

Zabývá se současností a budoucností, zejména otázkami technologie, urbanismu a masové spotřeby. Nejvíce ho zajímá fyzický a duševní dopad těchto systémů na jedince. 

Neomezuje se jen na jedno konkrétní médium nebo materiál, ale citlivě je volí v rámci specifik každého projektu a prostoru, se kterým právě pracuje, ať už se jedná o klasické disciplíny, nové materiály, performance, video nebo například kresbu. Často využívá a pracuje s procesy a estetikou vlastní designu a architektuře. 

Autor odhaluje to, co považujeme za samozřejmé. Principy, které utvářejí naše životy, a přesto jsou příliš velké a složité na to, abychom je mohli zpochybnit. Jeho situace narušují naše zvyky, čímž osvětlují a vytvářejí prostor k jejich kritickému nahlížení. Prostředníkem je mu často humor, skrze který osvobozuje vztah diváka k dílu. 

Jádro Samohejlovy současné tvorby lze nalézt v lidské posedlosti abstraktní budoucností a obsedantní touze promítnout se do této imaginární existence. 

Od roku 2010 vystavuje v České republice i v zahraničí. V roce 2013 obdržel v Nizozemsku Cenu Jana Naaijkense a byl finalistou ESSL Art Award. Absolvoval rezidenční pobyty v institucích jako Cité Internationale des Art ve Francii, Art-Port Tel Aviv v Izraeli, AIR Sandnes v Norsku, Space Called Place v polském Krakově, Flow East Art Hub v Praze, INI Project v Praze a Egon Schiele Art Center v Českém Krumlově.

Žije a pracuje v Bruselu a v Praze.

MONUMENT je sochařská situace tvořená soustavou osmi kusů přírodně lámaného kamene. Každý kámen obsahuje jedno písmeno. To vzniklo navrtáním několika bodů tak, aby opticky vytvořilo literu. Práce existuje někde mezi ruinou a skicou. Protože nemá za cíl vytvořit úplný obraz konkrétního pomníku, sochařská situace je otevřená stále nové interpretaci a tím pádem se stále znovu aktualizuje skrze imaginaci. Situace má vytvořit bod v krajině města a vybízet k zamyšlení. V ideálním případě posezení a souznění kolemjdoucích s masou kamene. 

spolupráce: Filip Kraus (font) 

MONUMENT, 2023, kámen

7.

Helena Sequens (*1981, Plzeň) a Adam Stanko (*1984, Praha) dostudovali v roce 2012 ateliér Veškerého sochařství prof. Kurta Gebauera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 2010 absolvovali studijní stáž na Ecole Superieur de Beaux-Arts de Marseille ve Francii a v roce 2014 se účastnili umělecké rezidence v AZB (Arbeitsgemeinschaft Zürcher Bildhauer) Gastatelier, ve švýcarském Curychu. 

Od roku 2008 do roku 2015 aktivně tvořili jako autorské duo Stanko / Sequens, které bylo a stále je známé svým multidisciplinárním přístupem k instalacím a výstavám se sklony k humoru, ironii a sarkasmu, kterými poukazují na současnou pokleslou politickou, společenskou, náboženskou a morální situaci. Fascinací plíživým zlem a perverzí naší společnosti nastavují zrcadlo realitě současného světa a poukazují na banalitu všudypřítomného zla a existence vůbec. 

Společně s českým sochařem Pavlem Karousem realizovali některé projekty pod hlavičkou Nová věčnost. Vystavují od roku 2007. Adam Stanko žije a pracuje v Praze. Helena Sequens žije a pracuje v Los Angeles.

Pole dance pana Stracha nás konfrontuje se sochou známých klasických tvarů, přímo odkazujících na antiku použitím torza slavného Polykleitova Diadumena, a přesto jako kompozice evokuje něco záhadně připomínajícího explozi raketoplánu Challenger. 

Pan Strach převrací klasický sochařský kánon naruby, mutuje krásnou figuru, kterou s radostí využije lecjaká diktatura, do nekončící tříhlavé hydry řízené chaotickým běsem.

Po detailnějším prozkoumání si divák může všimnout vizuálních odkazů na socialistický realismus a dokonce estetiku Třetí říše, a uvědomí si, že jde o dílo, které ve skutečnosti dekonstruuje anatomii strachu v symbolickém objektu – architekturu strachu, chcete-li – která jaksi stále komicky předvádí pole-dance pro znuděného diváka v zaplivaném baru někde v Las Vegas.

Pole dance pana Stracha, 2015, kombinovaný materiál

8.

Dagmar Šubrtová (*1973, Duchcov) studovala v letech 1994–2000 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér Veškerého sochařství u prof. Kurta Gebauera, kde poté v letech 2003–2013 působila jako odborná asistentka. 

Dlouhodobě sleduje proměny krajiny v důsledku trvající industrializace. Ústředním tématem její práce jsou průmyslem zdevastovaná „území nikoho“ a odvaly hlubinných dolů. Neomezuje se jen na reflexi, ale směřuje k sochařské interpretaci nově vznikajících míst tzv. nové divočiny, která jsou fyzickým příkladem přírodní obnovy. Od roku 2015 se zabývá projektem Na pomezí samoty, který zkoumá aktuální otázky proměn krajiny a problematiku provázanosti postindustriální společnosti a přírody. 

Vedle umělecké profese se věnuje i tematickým kurátorským projektům. V letech 2001–2021 se věnovala dramaturgii výstavního programu galerie Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd v Praze. Pracovala několik let jako kurátorka galerie v Hornickém skanzenu bývalého dolu Mayrau ve Vinařicích u Kladna. Dlouhodobě se stará o Dům sester Válových a jejich dílo.

Zmlazení radikálním řezem představuje zahradnickou metodu úpravy živé vegetace, která je uřezána několik centimetrů nad zemí, nicméně posléze opět obrůstá mladými výhony. Málo koho však napadne, že podzemní část je vitální a velmi rozsáhlá, často jsou kořeny stromů a keřů objemnější než nadzemní část. Můžou být až dvakrát větší. 

U rostlin bylo pozorováno, že se svým způsobem rozhodují, kde zakoření, jak se k sobě vzájemně s kořeny chovají, jak spolu soupeří nebo jak se sobě vyhýbají. Kritériem vzájemného vztahu může být skutečnost, jestli se jedná o jedince stejného nebo různého druhu, případně potomků jednoho jedince. Rostliny rozhodováním reagují na prostor a vybírají si z nabízených růstových možností, dělají to na základě předchozích zkušeností. 

Instalace Zmlazení v tomto případě poukazuje na necitlivý zásah do živého organismu. Pomalých proměn nemáme možnost si všimnout, to souvisí i se současnou plíživou environmetální změnou, jenž vědci opakovaně předkládají již více než čtyřicet let a kterou dokážeme přijmout jako fakt až nyní, vzhledem k viditelným proměnám například v počasí. 

Základem je se pokusit o změnu v uvažování, byť jen v menším lokálním měřítku. Například pečlivým výběrem a konzultací s odborníky v obnově městské zeleně. Postupně vysazovat vhodné dřeviny na vybraná místa ve městech a tím myslet na budoucí zchlazení lokalit v době teplotních výkyvů. Více se starat, měnit situace radikálních řešení v přijatelnější a šetrnější. Je lepší stromy průběžně prořezávat než staré stromy kácet a vysazovat nové. Je šetrnější keře průběžně prořezávat než zmlazovat hloubkovým řezem.

Zmlazení, 2022, recyklovaný svařovaný kov

9.
Diana Winklerová (*1983, Praha) je sochařka a hudebnice. 

Absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde studovala v ateliéru Veškerého sochařství pod vedením prof. Kurta Gebauera. Aktivně se podílí na kulturním dění v oblastech vizuálního umění i hudby a vyučuje modelování na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. 

Ve své volné tvorbě zachází s různými typy médií, jako je socha, instalace, objekt, digitální fotografie, počítačová manipulace a video. I když se programově zabývá tématy, jako jsou multikulturalismus, vlastenectví nebo ekologie, její umění nenudí, naopak uchovává si dnes málo vídanou schopnost okouzlit. Jednoduché nápady střídají náročné projekty, jejichž pracnost je přidanou hodnotou, a ne řemeslnou manýrou vystavovanou na odiv. Za vším pak stojí schopnost dívat se, přemýšlet i snít, tedy fascinace věcmi kolem nás a pozitivní stejně jako negativní inspirace nalézaná v nejbližším okolí. Její práce vůbec často poukazují na stereotypy vnímání a dokazují, že ne všechno je tím, čím se zdá být.

Téma krajiny a přírodních sil už delší dobu vstupuje do různých podob v autorčině tvorbě. Může jít o připomínku existence nebo konfrontování se s jevy, od kterých se izolujeme nebo naopak zkoumáme proto, že v nich objevujeme něco ze sebe sama.

Žije a pracuje v Praze.

Prezentované dílo Blesk, instalované nad vchodem do Městského kulturního střediska (Družba) je připomínkou bytí a síly zhmotněného okamžiku. Divák má možnost strávit prodloužený okamžik v přítomnosti objektu, připomínajícího přírodní jev, jako když zastavíte film a můžete si celou scénu prohlédnout zblízka a procítit si vztah k události.

Blesk, 2010 – 2023, hliníkový drát

10.

Jan Zdvořák (*1983, Praha) studoval od roku 2006 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliérech Monumentální tvorby, Supermédií a Malby, kde v roce 2012 absolvoval. V roce 2008 absolvoval studijní stáž v ateliéru Intermedií a Nových médií na Ostravské univerzitě v Ostravě, v roce 2010 na Papežské katolické univerzitě v Limě v jihoamerickém Peru a v roce 2011 na Yeditepe University v Istanbulu v Turecku. 

Ve své tvorbě spoléhá především na intuici a intenzivní dialog s místem. Většina jeho děl je odrazem aktuální konstelace faktorů jako je čas, prostor či socio-kulturní kontext. Podstatným prvkem je pro něj improvizace a – mnohými teoretiky dnes de facto tabuizovaná – radost z tvorby ve smyslu čirého potvrzení své existence a poznamenání prostoru, v němž se tato existence odehrává. Oporou jsou mu přitom především fenomény obrazu a písma, které využívá jakožto archivy forem či jako základní jednotky v prostoru budovaných modulárních systémů. 

Řada jeho realizací, vycházejících z konkrétních podmínek veřejného prostoru, má kořeny v prostředí graffiti a dalších formách street artu. Pevnými stavebními kameny jeho tvorby jsou kresba, malba, grafika a zejména monumentální objektová tvorba. Nekonečné řady znaků rozvíjí do ornamentálních kompozic, kde se nejčastěji písmo stává výchozím bodem pro další práci. Jedná se spíše o formální hru a právě proto se snaží autor být k tvarosloví, kterým se vyjadřuje, maximálně upřímný. Vyjadřuje se tím kriticky také k trendům a klišé objevujícím se napříč žánry v současné výtvarné produkci. 

V roce 2011 zaujal projektem Objekt 09 pro piazzettu Národního divadla, který sestával z několika desítek pláten umístěných tak, že evokovaly solární panely v krajině. Za významný počin lze také označit instalaci Man Day Pro v Galerii ProLuka v Praze vycházející z dlouholeté série monumentálně a prostorově pojednaných tagů. V roce 2011 a 2014 se Jan Zdvořák zúčastnil ostravského festivalu umění ve veřejném prostoru Kukačka. Kromě České republiky realizoval projekty na Ukrajině, v Polsku, Rumunsku, Rusku, Turecku, Rakousku, Německu, Švýcarsku, Anglii, Bulharsku nebo ve Francii. Ve vybraných případech autor prezentoval své práce pod hlavičkou uskupení Pravá radost. 

Vystavuje od roku 2007. 

Žije a pracuje v Praze.

Pro klatovské náměstí Přemysla Otakara II. Jan Zdvořák připravil další z řady svých monumentálních site-specific objektů, sestávajících se - na první pohled - z nesourodých, zejména recyklovaných materiálů a prvků.   

Bez názvu, 2023, site-specific instalace, recyklovaný materiál

 

Sochy v ulicich_planek a texty_CZ.pdf(3,14MB)

Sculptures in the Streets_plan and texts_EN.pdf(3,24MB)