Jedinečnost Miroslavy Nové tkví již ve volbě materiálu: více než dvacet let ji fascinují vápence - české mramory, jimž se většina sochařů vyhýbá pro velkou obtížnost zpracování a pro jejich nevyzpytatelnost. Právě tyto vlastnosti však Miroslavu Novou přitahují. Vzrušuje ji vzpurnost zdejších mramorů s příměsí železitých rud a žuly, nepředvídatelné lomy a přerušení vrstev, skryté vnitřní tvary a barvy, kresba žil, stopy dávných dějů. Tajemství kamene nelze odkrýt naráz nebo podle racionálního plánu. Autorka k němu proniká postupně, fyzicky náročným a trpělivým opracováváním, při němž její cit, senzibilita a fantazie neustále reagují na proměnlivé vlastnosti materiálu. Při hledání a vyvažování tvarů v ní vzniká pocit harmonie, který zpětně přenáší na kámen aby ho oživila. Vyhýbá se vnější antropomorfizaci. Volí mnohem volnější a přirozenější postup, respektuje požadavky a možnosti konkrétního kamene, kterému dává abstraktně organickou podobu. Celek tvarově pospojuje tak, aby ho oživila. Vyhýbá se vnější antropomorfizaci. Volí mnohem volnější a přirozenější postup, respektuje požadavky a možnosti konkrétního kamene, kterému dává abstraktně organickou podobu.