Landart / prorůstání od země k zemi

Land art. Umění určené k zániku

Když se příroda spojí s uměním, vzniká nepřirozený vztah. Pokaždé, když člověk postaví na nějakém vrcholku památník, dává celé scenérii určitý význam, který jí není vlastní. Vrch i jeho okolí díky stavbě získávají význam, který jim nijak neposlouží ani neprospěje. Tato nově vnucená podstata je přesně tím, co francouzský kulturní teoretik Jean Baudrillard definoval jako „zpodobnění“ (simulacrum) – to, co zakrývá pravdu; věc odtržená od svého původního bytí. Někdy lidé do přírody umísťují monumenty náboženské povahy. Jindy prostřednictvím památníků odkazují na klíčové okamžiky dějin. V obou případech se náboženství či historie jakožto přírodě nevlastní motivy rozléhají po krajině a neustále na ni působí svým psychologickým vlivem.

Současné umění umístěné v přírodě, díla s přírodou interagující nebo vytvořená záměrné pro dané místo v krajině mají na celkovou scenérii často menší dopad než již zmíněné památníky. Jedním z důvodů by mohla být skutečnost, že dnešní umělci nepracují s motivy náboženství a historie. Umělci věnující se sochařství a krajině se často snaží hledat harmonii mezi obrazem přírody a do ní integrovaného uměleckého díla. Samozřejmě jsou v rozporuplné situaci. Názor, že land art je mizející uměleckou formou je z určitého pohledu pragmatický a je reakcí na stále větší nedostatek prostoru a příležitostí pro umělce, kteří v tomto oboru působí, a na jejich malé zastoupení v oblasti umění obecně.

Na druhou stranu už od doby, kdy se land art v šedesátých letech dvacátého století prosadil, umělci věnující se této formě chápou proces postupného mizení jako smíření se s vlivem přírody na umělecké dílo: přirozená obnova vegetace, eroze, neustálé vystavení přírodním živlům, klimatickým změnám. Skvělým příkladem umění, které se ze své podstaty podřizuje určujícímu vlivu přírody, je projekt „La Ribaute“ Anselma Kiefera, kterému je věnován dokumentární film Sophie Fiennesové „Over Your Cities Grass Will Grow“ („Vaše města zarostou travou“) z roku 2010. Kiefer vychází z myšlenky, že jeho díla jsou živými věcmi, jejichž změny mohou probíhat v geologicky pomalém tempu. Jeho cílem je vytvořit fragmenty nebo jen z poloviny uspořádané výrazové prostředky: neúplná díla, odkazující na pomíjivost všeho ve fyzickém světě. „La Ribaute“ je zastřešující označení pro desítky samostatně vytvořených monumentálních betonových věží, nespočet vyhloubených jeskyní a vykopaných labyrintů, které se nachází na ploše 14 hektarů. Tento apokalyptický dystopický komplex podobající se samostatnému městu je nyní opuštěný, pomalu zarůstá a pohlcuje jej příroda. Občas se některá ze staveb zřítí a zůstanou po ní jen ruiny. Tento proces je součástí Kieferova polo-autonomního projektu.

Putovní výstava „LandArt/Prorůstání – od země k zemi“ zdůrazňuje potřebu dialogu o významu land artu a podporuje jeho rozvoj mezi mladými umělci. Zahájit debatu o umění, které mizí, je důležitější, než by si člověk mohl myslet. Ve většině případů se zdá, že land art jednou z velmi mála uměleckých forem, které jdou doslova proti všem komerčním tendencím, představují výzvu pro uchovávání uměleckých děl a zpochybňují institucionální výstavní formáty. Jak vystavovat umění, které je vytvořeno k tomu, aby bylo prezentováno venku, nebo – přesněji řečeno – které existuje ze své podstaty v přirozeném vztahu s přírodou? Z tohoto důvodu zde mohu návštěvníkům nabídnout pouze dojmy z land artu zprostředkované fotografiemi samotných děl umístěných v přírodě. Zde s námi nejsou.

kurátor výstavy : Jan Van Woensel

únor 2020, Plzeň – Praha

foto Jiří Strašek

Video Václav Vojta

Prorustani.pdf(0,81MB)