Když sledujeme svět přes obrazovku, obrazovka se dívá zpět na nás. Naše nejlidštější projevy stále častěji zažíváme virtuálně a vnímání reálného okolí se tak zkresluje. Umělkyně se dlouhodobě zabývá našimi vzorci chování v digitálním prostoru a převádí je prostřednictvím sofistikovaného autorského rukopisu do média klasické malby.

Na výstavě v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech představuje své nejnovější práce.

V jejím intenzivním zkoumání digitálních jevů zpochybňuje podstatu reality, která se stále častěji ukazuje jako iluze.

Aktuálně pracuje se specifickou technikou přes sebe na jednom rámu napnutých pláten různých vlastností, vytvářejících jemnou mřížku, která je na povrchu dotvořena naneseným barevným pigmentem. Olejová barva je připevněna špachtlí na hrubou pytlovinu, čímž vznikají různé stupně plochosti, neprůhlednosti a souhra hloubky a objemu v závislosti na plánech daných popředím a pozadím. Na výsledné geometrické struktuře, ne náhodou podobné síti pixelů, se střídají abstraktní tvary s rozmazanými nebo deformovanými figurativními náměty, plnými fragmentárních odkazů na kulturní a sociální fenomény, současné vědecké poznatky i filozofické teorie, kritizujících navzájem svoji objektivní podstatu.   

Během metodického tvůrčího procesu převádí estetiku uživatelského rozhraní počítačových programů pro úpravu fotek a obrázků s jejich různými okny, která se přes sebe vrství, do kolážovitých kompozic, ve kterých sublimuje informace, syntetizuje je a až následně je přenáší na plátno.

Intermediální přenos zobrazovaných reálií z nehmotného prostředí do konkrétního materiálu a pak - například při dokumentaci - zase zpět, poskytuje obrazům jakýsi fluidní charakter, který se mění v závislosti na daných okolnostech pozorovatele. Tento efekt je nejlépe rozpoznatelný při fyzické konfrontaci diváka s dílem, kdy se plátno může z určitého odstupu jevit a chovat jako digitální obraz. Čím blíže ale k plátnu je, tím méně toho vidí, protože se motiv znejasňuje a rozpustí. Stejně jako při zoomování jde i v tomto případě o důsledek změny vzájemné polohy dvou na sobě závislých prvků. Perspektiva pak často napodobuje úhel, který člověk zaujímá při pohledu na monitor nebo display. Prostor se tím zplošťuje, ignoruje proporce a zobrazuje nadále vše jen jako zprostředkovaný dvourozměrný povrch. Obrazy tak v jednotlivých svých vrstvách odhalují, jak mělká a pomíjivá může být současná individualita.

Ve svých aktuálních pracích se autorka zamýšlí nad stále více se virtualizující přítomností, a přestože je malba jejím současným médiem vyjádření, je vždy otevřená novým výzvám a připravená experimentovat, podobně jako stále rychleji se vyvíjející svět, do jisté míry nevyzpytatelné umělé inteligence.  

Inna Levinson (*1984) je malířka, pocházející z Ukrajiny, dlouhodobě žijící a pracující v Berlíně. V letech 2008 – 2010 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a Akademii výtvarných umění v Praze a v roce 2014 absolvovala Universität der Künste v Berlíně. Od roku 2008 prezentovala svá díla v České republice, Německu, Holandsku, Japonsku, Rusku, Anglii, Španělsku nebo ve Spojených státech amerických.

Inna Levinson -pozvanka.pdf(2,8MB)