Osobně jsem velmi rád, že Antonín Kašpar přímo vzdává jmenovitě čest jednomu z nejzajímavějších tvůrců druhé poloviny minulého století – Josefu Beuysovi, jehož vliv na výtvarné umění i na formulaci postojů tvůrce v revoluční době změn ideálů a zejména pak práce v prostoru je naprosto nepřehlédnutelný a přitom je u nás, jako v jedné z mála evropských zemí, takřka nevystavován.
Někdy máme pocit, jakoby se Beuys a jeho poselství z našeho života, tvorby, vztahů vytratili…. Není to tak dávno, a otisk Beuysova pohledu a činů nás provázel, ať už vědomě, či nevědomě, v celém našem nazírání, vlastně každý den. Svým způsobem bylo, zejména na Západě od našich hranic, doslova přebeuysováno.
Tento provokující autor, reflektující ve svém díle nejen osobní traumatizující zážitky končící hitlerovské totality a prohrané druhé světové války, ale následně pak tvořící otevřený pohled na nové umění, na sociální vztahy, na grotesknost, nadhled, ironii, kontrast, na odvrácenou stránku hospodářského zázraku a na pochroumané mezilidské vztahy, jako jeden z hlavních členů a realizátorů Fluxu, se i proti své vůli stal idolem, kultem, vzorem i pro celé řady, ano čtete správně, celé řady českých tvůrců druhé poloviny minulého století. Jeho nepřestávající tvrdé provokace, zdánlivě nesmyslné a zkratové, byly ve skutečnosti plodnou reflexí reality tehdejší Evropy. Kdo mohl tušit, že se jeho pohled a kritika bude neustále vracet zpět a budit nás ke zjitřenému nahlédnutí na realitu dneška…
Beuysem je dlouhodobě prodchnut i Antonín Kašpar. Málokdy ( lépe řečeno málokde) je vystavitelné celé jeho toto dílo, Hommage à Joseph Beuys, kdy v přísně geometrickém uspořádání železných prorezlých pianin se ztopořeným křížem konstruuje vzpomínku a vzdává úctu jednomu z nejdůležitějších tvůrců a myslitelů moderního umění dvacátého století.
Antonín Kašpar, ( 1954) vystudoval obor umělecký kovář na Střední umělecko-průmyslové škole v Turnově, poté pokračoval ve studiu oboru řezbář v Praze , vysokoškolská studia uzavřel na Vysoké umělecko-průmyslové škole v roce 1982. Od osmdesátých let vystavuje v Praze ( Rubín, AMU, U Řečických, Modrý pavilon, Čelákovice) a v Paříži ( Barzacchis), skupinově pak v českých centrech a na českých reprezentačních výstavách po celém světě ( Anglie, Francie, Itálie, Polsko, Finsko, USA, Německo, Slovensko, Arménie…).
Po roce 1990 jsme jeho práce vídali v galeriích Via Art, Via 2000, Mánes, Galerie Beseda, Galerie Ludvíka Kuby a na dalších místech v Čechách a v Německu.
Kašpar je autorem, s jakým se často u nás v oblasti sochařské práce s kovem nepotkáváme. Na první pohled je jeho práce vždy elegantní, nesoucí tvarové a významové signály, lehce připomínající některá díla Serrova, Chilidy či Pepperova, výrazněji pak jsou jeho dvojice příbuzné realizacím Lynn Chadwick. V jeho díle naprosto převažuje právě práce s kovem, kde nejčastěji vytváří díla pro konkrétní architektonickou realizaci anebo na straně druhé jasně pojmenovatelné objekty, mající určité funkce, a to jak fiktivní s určitým druhem vnitřního humoru anebo významově volnější, reagující buď na obecné filozofické otázky nebo se přímo obracející k životním autorovým periodám a pocitům. Zde, v tomto chrámu, však po boku základního díla dnešní prezentace, vidíme v postranních výklencích také další , méně známou plochu autorovy tvorby, jen občas vystavované bílé obrazy, které jsou jasným, naprosto zásadním kontrastem autorovy sochařské, dá se zjednodušeně říci kovové tvorby. Jak před časem napsala česká kunsthistorička Vlasta Čiháková-Noshiro, můžeme tyto dnes zde spojené soubory vzít jako dvojzpěv, ba dokonce tzv.protizpěv, kdy spolu rozmlouvají v chrámových produkcích dva sbory. Vzrušující kovový koncept, přímo poukazující na konkrétní osobu a činy, je protizpěvem obalen díly, která mají vzbuzovat libost, klid, pocit míru a krásna. Bílé obrazy, které Kašpar tvoří vždy pouze ve chvílích vyrovnanosti, harmonie a dobré nálady, a které vyžadují zvýšenou míru citlivosti, využívají principy Malevičovy malby bílé na bílém, kde se pracuje pouze s hmotou, v tomto případě pak navíc se stínem, tukem, časem….
Maně si můžeme připomenout opět některá gigantická Beuysova díla z tučného včelího vosku, který autor ve svých, v dlouhém čase vznikajících dílech, ostatně také používá…. Jemná, téměř neviditelná plasticita těchto Kašparových děl zasílá zcela jiný signál – o době, autorovi, o uklidňujícím kontrastu. Pro věřící také o Bohu, odpuštění, klidu a kontemplaci. Ostatně takto vznikající samoznaky Antonína Kašpara navazují na jeho dřívější grafické pokusy,
lisované v plastické bílé fólii, připomínající jakýsi slepotisk, s prvky nápadně podobnými jakémusi ptačímu písmu. Je příjemným potěšením časové propojení s druhou částí výstavy v nedalekých mýtických prostorách okolo zámku a hradu Klenová, kde se představuje další, zcela odlišná tvář autorova díla. Josef Vomáčka
Dramaturgie výstav Galerie Klatovy / Klenová je v majestátném prostoru kostela sv. Vavřince v Klatovech a v plenéru blízkého zámku Klenová již tři roky věnována prezentacím současného sochařského umění. Letošní letní sezóna je věnována tvorbě sochaře Antonína Kašpara.
Vystavení dvou kolekcí kovových soch je pro představení umělcova díla unikátní a nabízí návštěvníkovi možnost putování za autorovým sdělením z brány Šumavy - města Klatov na energeticky bohatou pošumavskou vyvýšeninu klenovského zámku.
Výstava soch v interiéru kostela sv. Vavřince je věnovaná poctě Josephu Beuysovi. Rozměrné kovové plastiky umístěné v hlavní chrámové lodi jsou objímané bílými obrazy a slepotisky zavěšenými po obvodu kostela. Sochy vybrané pro instalaci na zeleném nádvoří hradu a zámku Klenová obklíčeném hradbami jsou pečlivě a s rozmyslem instalovány do otevřeného prostoru i malebných zákoutí ojedinělé historické památky. Prezentovaný výběr s názvem Cesta nabízí divákovi možnost ujít se sochařem určitou etapu a dopřává mu ten pocit luxusu plout s ním na vlně jeho vjemů, snů a poselství.
Helena Fenclová
Foto a video Václav Vojta a Martin Friš
pozv.-kaspar.pdf(0,15MB) |