Mira Gáberová - Svoboda

12. 8. - 20. 9. 2018

MIRA GÁBEROVÁ – SVOBODA (2 patro – sýpka)

Mezi hlavní výrazové prostředky Miry Gáberové – slovenské umělkyně etablované již pár let i na české výtvarné scéně – patří převážně videoperformance, performance, kresba        a instalace. Ve svých videích Gáberová pracuje s náměty založenými na proplétání osobních rovin ve vztahu k vnějšímu světu. Prostor se stává kulisou pro postavu autorky, která někdy jenom stojí a nechává pracovat okolní svět. Zamyšlení nad touto problematikou je patrné i ve videoperformancích opon/scén z různých divadel v Česku, na Slovensku, ale i v New Yorku. Autorka tu stojí nehybně sama, čelem k prázdnému hledišti. Nikdo ji zdánlivě nepozoruje, což znamená, že může být sama sebou, nic nemusí předstírat. Tím pádem jako by spouštěla reakci okolního prostředí, které začíná hrát svou jemnými pohyby způsobenou hru, vyprovokovanou nehybností autorky. Opona představuje i jakousi polemiku mezi hranicí osobního a veřejného. Jako by se tu vynořovala otázka, co jsme ochotni sdílet se světem a co sdílet ochotni nejsme, nebo toho možná i nejsme schopni.

Nová instalace ve výstavních prostorách sýpky je vizuální projekt, který je unikátní svým tematickým zpracováním a také provedením. Autorka tu rozehrává jakousi hru či diskuzi o partnerství, rodinných vztazích a s nimi spojených genderových rolích, do které zapojuje část své rodiny. Abychom záležitost trochu objasnili, musíme nastínit rodinné vazby autorky, která je vdaná za Ivana Svobodu (1980), absolventa Akademie výtvarných umění      v Praze v ateliérech profesorů Jana Hendrycha, Miloše Šejna a Jiřího Příhody. Na této výstavě se podílí jako architekt. Otcem Ivana Svobody je na české výtvarné scéně etablovaný malíř – autodidakt – Vladimír Svoboda (1951). Otcem Vladimíra a dědečkem Ivana byl zase známý český sochař Rudolf Svoboda (1924–1994), žák Karla Pokorného na Akademii výtvarných umění v Praze, který mimo jiné vytvořil řadu monumentálních soch do veřejného prostoru.   V prostorách sýpky jsou tak vystaveny Rudolfovy sochy, které jsou výlučně ze zdejších sbírek a jsou umístěny na podstavcích tvořených z obrazů Vladimíra. Část obrazů tak ztrácí svou primární funkci a přechází zdánlivě do podpůrné úlohy. Jenom však zdánlivě, protože je nedílnou součástí rodinného organismu, ve kterém i při ztrátě malé části dochází ke ztrátě hlavního významu. Obrazy Vladimíra vybírala jeho manželka, čímž se zhostila role jeho kurátorky. Do výstavy je ještě zakomponováno video od autorky, ve kterém o sochách ve sbírkách galerie rozmlouvá s babičkou, Rudolfovou ženou, která si vede podrobnou evidenci o manželově tvorbě. Poslední částí výstavy je performance syna Miry Gáberové Edvarda, který přednesl názvy vystavených děl. Celá instalace se tak stává intimním vyjádřením, dalo by se říci zásahem do rodinných vztahů z pohledu autorky, která do umělecké rodiny vstoupila v nedávné době. Ženský element se tu jako by stává primární, i když možná neviditelnou hybnou silou celého procesu. Instalace je tak s nadsázkou složená z rodinných příslušníků a jejich hmotných i nehmotných artefaktů.

Michal Lazorčík

Video Václav Vojta

foto Jiří Strašek

Tri.pozvanka.pdf(0,05MB)

TZ Gaberova.pdf(0,35MB)