2. 6. - 1. 9. 2019 

purkrabství hradu Klenová 

vernisáž 1. 6. v 16 hodin

(1910 Praha – 2009 New York)

Výstava představuje autorovy fotografie z New Yorku, kam přicestoval se svojí ženou před Vánoci roku 1939 z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Z celé jeho rodiny se mu jako jedinému podařilo uniknout před holocaustem. ,,Celý svůj dospělý život jsem strávil pod tlakem osobních vzpomínek. Zkázu celé rodiny jsem nikdy nemohl přijmout.”

Pro Bedřicha Grünzweiga představoval New York záhadné město – byl ohromen jeho zvláštním půvabem, architekturou, směsicí ras a někdy až    vyčerpávajícím tempem života. Zpočátku trávil mnoho času v galeriích, muzeích a knihovnách. Jako autodidakt se začal věnovat studiu umění a fotografie.

První práci po příchodu do Ameriky získal v roce 1940 v československém pavilonu na Světové výstavě, kde měl mimo jiné na starosti projekci filmu Krize. Grünzweig se zde poprvé potkal s jedním z autorů tohoto protinacistického snímku, Alexanderem Hackenschmiedem (Sasha Hammid), filmařem a avantgardním fotografem, se kterým ho později léta spojovalo přátelství.

Během let 1941–1947 pracoval pro exilovou vládu, konkrétně pro Československou informační kancelář (Czechoslovak Information Servise). V té době se potkal s mnoha zajímavými osobnostmi, například s Janem Masarykem, Eugenem Hostovským, Jiřím Voskovcem, Janem Werichem, Antonínem Pelcem či Adolfem Hoffmeisterem.

V roce 1947 získal práci ve Spojených národech (OSN), působil v oddělení veřejných infromací, rozhlasových a vizuálních služeb. Měl na starosti technické zajištění zpravodajství ze zasedání OSN, audiovizuální instalace a výrobu dokumentárních filmů (při té příležitosti spolupracoval například s již zmíněným Sashou Hammidem, Ladislavem Koldou a Frankem Hermanem). Podílel se zde také na projektech podporujících mírové aktivity, obranu lidských práv, zánik kolonialismu a hospodářsko-sociální rozvoj.

Od konce čtyřicátých let fotografoval ve volném čase newyorský život. Hledal vlastní tvůrčí cestu ovlivněnou klasickou fotografií, i  když přiznával, že byl ovlivněn atmosférou Bauhausu a také fotožurnalismem, typickým pro časopisy Life a Harper's Bazaar. První cena časopisu U.S. Camera, kterou získal v roce 1951 za snímek Mezi nebem a zemí, prohloubila Grünzweigovo přesvědčení o smyslu fotografování. Kromě fotografií architektury a městských zákoutí, které vynikají kompozičním uspořádáním, bezprostředně zaznamenával místa, která nacházel kolem sebe. Výtvarné záběry z terminálu společnosti TWA patří do skupiny snímků architektury, jež mají v autorově díle nezastupitelné místo. Za fotografii Kennedyho letiště získal v roce 1964 první cenu časopisu Saturday Review.

Živé snímky Bedřich Grünzweig nikdy nemanipuloval, fotografoval s pochopením a s ohledem na situaci, podstatné pro něj bylo zachytit atmosféru prostředí a propojit ji s vlastním prožitkem. U statických motivů počítal s výtvarným působením snímků (Domácí noviny). Neopakovatelnou náladu fotografií ještě leckdy podtrhují jejich názvy (Dubnová přeháňka).

Smínky z New Yorku prostupují celou Grünzweigovou tvorbou. Fotografoval ale také na svých pozdějších cestách, ať už pracovních, nebo s oukromých. Fotografické cykly z Izraele, Mexika, Španělska, Belgického Konga a dalších zemí působí více jako reportáž či dokument, i když – tak jako v celé autorově tvorbě –  téměř každý snímek může existovat sám o sobě. V roce 1961 byl Bedřich Grünzweig vyslán Spojenými národy jako administrativní organizátor mírových operací do Afriky. Na rozdíl od propagačních filmů, na nichž se podílel a které měly přinést politickou zprávu o sociálních podmínkách a konfliktech mezi jednotlivými kmeny v Belgickém Kongu (Léopoldville), si jako fotograf všímal jiných aspektů. Chodil na trh, navštěvoval karnevaly, vyhledával radost v životě lidí. ,,Chtěl jsem ukázat, že štěstí může existovat kdekoli i za jakýchkoli podmínek.”

Po odchodu do důchodu se Bedřich Grünzweig v letech 1974–1994 angažoval v organizaci International Center of Photography (Mezinárodní centrum fotografie) v New Yorku a byl blízkým spolupracovníkem zakladatele a tehdejšího ředitele Cornella Capy. Stal se jeho poradcem, spolupracoval s novými fotografy, dokumentoval exponáty.

Celé autorovo dílo je téměř nezatížené politickými či sociálními problémy. Jeho snímky mají nadčasovou výpovědní hodnotu, jsou ale také svědectvím doby. Bedřich Grunzweig se ve světě fotografie pohyboval značnou část života, nikdy se však nestal profesionálním fotografem.

            Sám na své fotografické aktivity nahlížel s velkou dávkou skromnosti: ,,Fotografoval jsem, to bylo fajn. Ale největší přínos svého života vidím především na poli mezinárodní politiky a v oblasti lidských práv. (…) Důležitá je pokora, má pro mě až náboženskou kvalitu.”

Čechy navštívil celkem čtyřikrát, naposledy v roce 1991. V roce 1998 jsem Bedřichu Grunzweigovi uspořádala výstavu ve Fotogralerii U Řečických v Praze. Do té doby byl jako fotograf v Čechách téměř neznámý.

Jolana Havelková

Citace jsou z rozhovorů Jolany Havelkové s Bedřichem Grünzweigem v New Yorku (prosinec 1997) a z jejich korespondence (1997–2007). Fotografie – archiv autorky.

Video Václav Vojta

foto Jiří Strašek

New-York.pdf(0,18MB)